Když společný sen začne bolet

Společný sen může spojovat – ale také bolet. Zuzana tráví dny v krámku se suvenýry, Milan zajišťuje zboží a stará se o děti. Oba pracují, oba jsou unavení – a přesto má každý pocit, že táhne víc než ten druhý. Co se stane, když partneři přestanou vidět úsilí toho druhého?

Příběh o Zuzaně a Milanovi: když společný sen začne bolet

Zuzana seděla za pultem svého krámku se suvenýry. Prodávala zde i kameny a krystaly. Milovala ty kameny – ametysty, křišťály, růženíny. Věřila v jejich sílu a chtěla, aby si k nim lidé našli cestu. Ale poslední měsíce se prodávalo málo. Počítala drobné v kase a v hlavě jí vířily myšlenky: „Možná bych měla stánek zavřít. Možná bych si měla najít práci… aspoň něco jistého.“

Milan měl jiný pohled. Jezdil pro zboží a vyráběl orgonitové pyramidy pro jejich společný krámek, řešil dodavatele, ráno chystal děti do školy. Odpoledne je vyzvedával, připravoval jim jídlo, chodil s nimi ven. Cítil se jako ten, kdo táhne rodinu – a když pak slyšel Zuzaniny výčitky, že „nepřináší peníze“, bolelo ho to.

Zuzana zase vnímala, že celý den sedí na stánku, čeká na zákazníky a snaží se prodat. Večer ještě vaří, uklízí, pere. „On je pořád doma, zatímco já se musím snažit, aby byly peníze,“ říkala si.

A tak každý z nich viděl svůj díl dřiny – a neviděl díl toho druhého.

Dva různé pohledy

• Zuzana: sedím na stánku, dělám vše proto, abychom něco vydělali. A když přijdu domů, práce nekončí.
• Milan: starám se o děti, jezdím pro zboží, řeším praktické věci. A když slyším výčitky, cítím se nedoceněný.

Oba byli unavení. Oba měli pocit, že táhnou víc než ten druhý. A oba zapomněli, že původně to měl být jejich společný sen.

Napětí a pochybnosti

Zuzana stále častěji přemýšlela o zaměstnání. „Nebudu tam mít moc peněz, ale aspoň nějakou jistotu. Tohle je jen trápení.“
Milan se bál, že když zavřou stánek, všechna jejich snaha přijde vniveč. „Nesmíme to vzdát,“ opakoval, ale čím víc na tom trval, tím víc se hádali.

Cesta k porozumění

Jednoho večera, když děti spaly, si konečně sedli spolu. Bez výčitek. Jen aby si řekli, jak se cítí.
Zuzana: „Mám pocit, že všechno stojí na mně. Že musím prodat, jinak nic nebude.“
Milan: „A já mám pocit, že všechno stojí na mně – že musím zajistit zboží, děti, dům. A pak slyším, že nedělám dost, že jsem ti neuvařil večeři.“

V tichu jim došlo, že oba bojují. Ne proti sobě, ale každý po svém. A nevěděli, jak z toho ven. Objednali se k nám na společnou konzultaci. Nestačila jedna, setkali jsme se vícekrát. Společně jsme definovali problém a navrhli řešení. Zuzana i Milan velmi ochotně naslouchali a spolupracovali. Chtěli najít cestu zpět ke štěstí, toužili po tom, aby jejich děti prožívali krásné dětství v úplné rodině. Jsme rádi, že se nám to společně podařilo.

Poučení z příběhu

Ve vztahu často nevidíme, kolik úsilí dává ten druhý. Vnímáme jen vlastní dřinu a únavu. A tak se místo partnerů stáváme soupeři. Pravda je ale taková, že jsme na jedné lodi. A loď nepotřebuje, aby jeden vesloval a druhý jen křičel. Potřebuje, aby oba veslovali stejným směrem – každý svým dílem.

Zuzana a Milan svůj sen zachránili, protože přestali bojovat proti sobě. I když to byla cesta těžká, společné táhnutí za jeden provaz jim vrátilo to, co se mezi nimi ztrácelo – pocit, že jsou tým. A kromě společného snu se jim povedlo zachránit i to nejcennější, svůj vztah, fungující rodinu, své štěstí.