Když láska dusí místo aby dávala prostor

Co když láska začne dusit místo toho, aby dávala prostor? Honza touží po dobrodružných cestách se svou rodinou, ale Renáta a jeho matka mají vždy jasno, co je „nejlepší“. On se cítí neslyšený, ony si myslí, že jen není dostatečně vděčný. Kam až to může dojít, když potřeby jednoho partnera zůstávají bez odezvy?

Příběh o Renátě a Honzovi: když láska dusí místo aby dávala prostor

Honza byl vždy klidný a rozvážný muž. Miloval svou ženu Renátu a zbožňoval jejich šestnáctiletá dvojčata. Ale poslední roky měl pocit, že jeho život není úplně jeho.

Renáta byla organizační typ. Plánovala, rozhodovala, chtěla mít věci pod kontrolou. Často se radila s Honzovou matkou, která měla také jasno v tom, co je „nejlepší“ pro jejího syna. Společně určovaly program dovolených, rodinných oslav i všedních dnů.

„Honzo, nemůžeš běhat. Zničíš si kolena, už nejsi nejmladší,“ říkávala matka.
„A proč bys běhal, když s námi můžeš jet na chalupu, kde máš pohybu dost?“ přidávala Renáta.

Honza poslouchal, přikyvoval, snažil se nevyvolávat konflikty. Ale uvnitř cítil, že se dusí. Toužil vzít Renátu a děti na cestu do zahraničí – poznat nové země, kultury, dobrodružství. Jenže pokaždé, když téma otevřel, už dávno byl hotový plán na společnou dovolenou s jeho rodiči,  bratry a jejich rodinami.

Tiché volání

Honza se několikrát pokusil říct, jak se cítí. „Renčo, já bych chtěl, abychom trávili víc času jen my čtyři,“ začínal. Ale ona rychle skočila do řeči: „Ale vždyť víš, že maminka už vše domluvila. To je pro dobro všech. A ty přece nechceš nikoho zklamat.“

Tak mlčel. Nosil v sobě prázdnotu, pocit, že jeho potřeby nemají hodnotu. Když se ozval, byl umlčen. Když se přiznal k únavě, slyšel: „Neměj pořád něco. Měl bys být vděčný.“

Zlom

Jednoho dne seděl Honza v parku před domem. Děti už spaly, Renáta telefonovala s jeho matkou a hovořily o příštích společných Vánocích. On koupil na Vánoce letenky pro Renátu a dvojčata. Chtěl je vzít do Vietnamu. Renáta mu ale řekla, že v žádném případě nic takového nehrozí, ať letenky vrátí, že Vánoce musí strávit jako vždy s rodinou, tedy s jeho rodiči a sourozenci.  Měl pocit, že se mu hroutí svět. V hlavě mu zněla jediná myšlenka: „Utéct. Prostě utéct.“

Nebyl to únik od rodiny, kterou miloval. Byl to zoufalý pokus zachránit sám sebe. Potřeboval prostor, kde by mohl dýchat, kde by jeho hlas nebyl přerušen dřív, než vůbec zazní. Rozhodl se nám zavolat. Objednal se na konzultaci, přišel sám. Vše jsme si poslechli a probrali. Požádali jsme, zda by mohla příště dorazit i Renáta. Na další, teď už společné konzultaci jsme zjistili, že Renáta vůbec nevěděla, co se honí Honzovi v hlavě. Neposlouchala ho, nevnímala signály, které vysílal. Potřebovali jsme více návštěv, abychom dali společně vše do pořádku, ale povedlo se nám to.

Co z toho plyne

Renáta i Honzova matka měly dobré úmysly. Chtěly, aby byl Honza šťastný, aby rodina držela pohromadě. Ale místo podpory vytvořily klec. Neviděly, že Honzovo volání o pomoc nebylo útokem, ale prosbou o porozumění.

Poučení z příběhu

Vztahy se lámou, když přestaneme slyšet potřeby druhého. „Já vím, co je pro tebe nejlepší,“ je věta, která může znít jako láska, ale často je to kontrola. Opravdová láska dává prostor – k odpočinku, k jiným snům, k odlišným přáním.

Honza nechtěl utéct od rodiny. Chtěl utéct od neslyšení. A právě to je varovný signál: když partner volá o pomoc a není vyslyšen, může nakonec odejít. Každý vztah potřebuje prostor, kde mohou být slyšeny oba hlasy.