Dva filmy v jednom vztahu

Někdy žijeme ve stejném vztahu, ale každý sledujeme jiný film. Jeden má pocit, že se obětuje pro rodinu, druhý se cítí opuštěný a svázaný. Oba jsou unavení, nepochopení – a přitom touží po tom samém: po blízkosti, svobodě a vzájemném respektu. Jak snadno se dá ztratit rovnováha a jak ji znovu najít?

Příběh o Martinovi a Janě: dva filmy v jednom vztahu

Martin se vracel domů pozdě večer. Klíče cvakly v zámku a on vešel do bytu, kde už bylo zhasnuto. V kuchyni však našel Janu, jak ještě myje nádobí. „Ahoj,“ řekl unaveně a políbil ji na tvář. Voněla po saponátu a unaveném dni.

„Zase tak pozdě,“ odsekla tiše, aniž by se na něj podívala.

Martin neodpověděl. Neměl sílu vysvětlovat, že šéf požadoval další projekt, že kolega onemocněl, že když má rodina žít tak, jak si Jana přeje, musí prostě dřít. Vzal si z lednice talíř, snědl studenou večeři a šel spát.

Janin film

Pro Janu byl Martin jako duch. Ráno odcházel, večer přicházel pozdě, často až když už děti spaly. Celé dny byla sama – školka, škola, nákupy, kroužky, úklid. Peníze byly, ale chyběla jí blízkost. Každý den snila o chvíli, kdy se spolu projdou, posedí, popovídají. Ale když přišel domů, byl unavený. A tak Jana měla pocit, že je na všechno sama. Aby otupila prázdno, nakupovala. Oblečení pro děti, nové závěsy, dražší potraviny. Říkala si: „Mám na to právo, když on tady není.“

Martinův film

Pro Martina byla práce jako maraton bez cíle. Vydělával dost, aby rodina žila pohodlně. Přál si, aby Jana byla spokojená. Jenže místo vděku slyšel výčitky: „Nikdy nejsi doma, všechno je na mně.“ V každém volném okamžiku se snažil něco vynahradit – vzal děti do kina, vymaloval pokoj, o víkendu jezdili na výlety. Ale čím víc se snažil, tím víc byl vyčerpaný.
Chyběl mu čas pro sebe – na běh, na kamarády, na klid. Byl stále prázdnější. A když slyšel Janiny stížnosti, cítil jen bezmoc.

Nevyřčené

Oba dva žili ve stejném bytě, prožívali stejné dny. A přesto každý sledoval jiný film. Jana viděla muže, který se schovává v práci. Martin viděl ženu, která si ničeho neváží. A oba se cítili sami.

Zlom

Jednoho dne Martin nepřišel domů. Zůstal v autě na parkovišti, hlavu opřenou o volant. Věděl, že to takhle dál nejde. Uvnitř cítil, že pokud něco nezmění, uteče. A tentokrát ne jen na pár hodin. Rozhodl se, že se objedná na konzultaci k nám.

Vše jsme probrali a doporučili mu, jak z toho ven.

Světlo v tmě

Večer po konzultaci u nás se odhodlal k rozhovoru. Ne o tom, kdo má pravdu, ale o tom, co cítí. Slzy v Janiných očích mu prozradily, že i ona už dlouho toužila po tom samém. Ne po perfektní domácnosti ani po luxusu. Ale po blízkosti.

Poučení z příběhu

Vztahy se často rozpadají ne proto, že by v nich chyběla láska, ale proto, že si partneři přestanou rozumět v pohledu na společný život. Každý hraje svůj film, často podle svého nejlepšího vědomí, často podle vzorců, které získal ze své rodiny či okolí. Problém je ale v tom, že filmům chybí společný scénář.

Martin a Jana jsou příběhem mnoha rodin. Nemusí ale skončit špatně, pokud si oba dokáží sednout k jednomu stolu, otevřít svá srdce a najít cestu zpět – k sobě i ke svobodě v partnerství.