Vedle sebe, ale ne spolu: Když nám mobil krade blízkost
Blízkost nevzniká sdílením gauče. Ale sdílením sebe.
Možná to znáte… Sedíte večer na pohovce. Partner je vedle vás. Vy máte v ruce telefon. On taky. Občas si ukážete vtipné video. Prohodíte pár vět. Ale to je všechno. A přitom jste si celý den říkali: „Večer si konečně odpočineme spolu.“ Jenže spolu se nějak vytratilo.
A to je právě ten tichý problém dnešní doby. Nežijeme odděleně. Ale žijeme vedle sebe. Každý ve svém světě. V bublině obrazovky, ve světě, kde je všechno barevnější, rychlejší, hlučnější. Ale ne skutečnější.
Sociální sítě – kradou nám pozornost, a tím i vztahy
Sociální sítě nejsou zlé. Pomáhají nám spojit se s přáteli, najít inspiraci, zasmát se. Ale zároveň nenápadně berou to nejcennější, co máme – pozornost. A s ní i přítomnost. A když nejsme přítomní, nemůže růst nic živého. Ani láska. Ani porozumění. Ani blízkost.
Co se děje, když spolu jen "jsme", ale nekomunikujeme
- Přestáváme si všímat jemných změn nálady toho druhého.
- Přestáváme si klást otázky a opravdu naslouchat.
- Přestáváme se dotýkat jen tak, beze slov.
A časem se přestáváme těšit na chvíle spolu. Protože nejsou spolu. Jsou jen vedle sebe. A tak i v dříve šťastné domácnosti může vyrůst osamělost. Tichá. Neviditelná. Ale hluboká.
Jak se znovu navrátit k sobě
Není potřeba se stát asketou ani zahodit telefon. Stačí pár vědomých rozhodnutí:
- Dejte si "offline chvíli" – každý den
Třeba jen půl hodiny večer, kdy si oba odložíte telefony a budete jen spolu. Povídání. Čaj. Dotek. Ticho. Cokoliv, co vás opravdu spojí.
- Ptejte se – a naslouchejte
Místo: „Jak bylo?“ zkuste: „Co tě dnes potěšilo?“ „Na co teď nejvíc myslíš?“ I jednoduchá otázka může otevřít prostor, ve kterém druhého opravdu uvidíte.
- Vědomá přítomnost
I když je partner vedle vás a vy čtete, nebo vaříte – můžete se na chvilku zastavit, podívat se na něj, usmát se, pohladit ho. To jsou drobnosti, které staví mosty.
- Uvědomte si hodnotu času
Nečekejte, až bude pozdě. Až si uvědomíte, že jste vedle sebe strávili roky… a přesto o sobě víte čím dál méně. Ten čas, který máme – to je láska v praxi. A ona nepotřebuje víc, než být vnímána.
Závěrem…
Blízkost se neděje automaticky. Děje se vědomě. Děje se tehdy, když se rozhodneme být spolu – nejen tělem, ale i duchem. Když se rozhodneme odložit to, co křičí, a věnovat pozornost tomu, co je tiché – a často nejdůležitější.
Zeptejte se dnes večer: „Chci být s tebou. Můžeme teď být opravdu spolu?“ Možná bude první reakce překvapení. Ale možná právě tím změníte běh celého večera. Možná i běh vztahu.
