Když nová místa působí důvěrně

Jsou chvíle, kdy vstoupíme na místo, kde jsme v tomto životě poprvé – a přesto máme zvláštní, tiché nutkání říct si: tady to znám. Ne hlavou, ne logikou. Spíš hlubokým vnitřním pocitem, který se nedá přesně vysvětlit, ale který je natolik silný, že mu prostě uvěříme.Ten pocit se nedá naplánovat ani vyvolat. Přichází nečekaně. A když přijde, všechno v nás se na okamžik zklidní.

Když se orientace rodí zevnitř

Přesně takový zážitek jsem měla při první návštěvě Istanbulu. Města, kde jsem v tomto životě nikdy nežila, a přesto jsem se v něm pohybovala s nečekanou jistotou. Věděla jsem, kam která ulice vede. Kam se stáčí. Co je za rohem. Kam mám jít dál.

A to navzdory tomu, že jsem člověk, který je schopen zabloudit i v Praze – městě, kde jsem se narodila.

V Istanbulu jsem se neztrácela. Naopak. Měla jsem pocit, že město se mnou spolupracuje. Že mě vede. Že si mě pamatuje. A že já si pamatuji jeho.

Nebyl to turistický dojem ani naučená orientace. Byl to hlubší pocit důvěrnosti. Jako bych se nepohybovala v neznámém prostoru, ale vracela se někam, kde už jsem kdysi byla – možná jinak, možná dávno, možná v jiném příběhu.

Návrat, který není krokem zpět

Právě z tohoto zvláštního vnitřního rozpomenutí se postupně zrodila píseň Coming Back to Us.

Ne jako popis konkrétního místa, ale jako vyjádření pocitu návratu. Ne návratu v čase, ale návratu k něčemu podstatnému.

Píseň mluví o dvou lidech, kteří se společně ocitají na místě, kde jsou poprvé – a přesto cítí, že to není jejich první setkání s tímto prostorem, ani se sebou navzájem. Každý kout v nich vyvolává známý klid. Každý krok potvrzuje, že některé cesty už jednou prošli.

Nejde o vzpomínku ani o sen. Jde o zvláštní jistotu, že láska i spojení mohou existovat napříč časem. Že se mohou znovu setkat v nových kulisách, ale se stejnou hloubkou.

Když láska zná cestu

V písni se návrat netýká jen místa, ale především vztahu. Návratu k „nám“. K prostoru, kde člověk nemusí nic vysvětlovat, obhajovat ani dokazovat svou přítomnost. K místu, kde je dovoleno být.

Je to návrat k lásce, která si pamatuje. K blízkosti, která nevznikla náhodou. K pocitu, že některá setkání nejsou začátkem, ale pokračováním.

Možná právě proto nás některá města, ulice nebo okamžiky zasáhnou víc než jiná. Ne proto, že jsou krásnější. Ale proto, že v nás rozehrají něco, co už v sobě dávno neseme.

Prostor pro ticho

A tak možná není potřeba všechno chápat. Možná není nutné hledat racionální vysvětlení pro pocity, které se nás dotknou.

Možná stačí připustit, že existují místa, která nás poznávají dřív, než je poznáme my.

A že někdy, když máme pocit, že jsme se vrátili, jsme se vlastně jen znovu setkali sami se sebou.

A tak možná není potřeba nikam spěchat. Možná není nutné hledat nové odpovědi, nové směry ani nové začátky.

Možná stačí na chvíli zpomalit. Zastavit se. A dovolit si ucítit, kam se vlastně celý život vracíme. Ne hlavou. Ale srdcem.

Ukázku písně si můžete poslechnout zde: