Co nám tělo říká, když duše mlčí

Někdy máme pocit, že už nemáme co říct. Všechno bylo řečeno, všechno bylo prožito… a stejně něco uvnitř tíží. Jako bychom ztratili spojení – se sebou, se životem, s vnitřním hlasem. Duše mlčí. A právě v těchto chvílích začíná mluvit tělo.

Tělo nehodnotí, nefiltruje, neanalyzuje. Jen tiše ukazuje, kde jsme možná dlouho nešli sami k sobě.
Možná vás bolí hlava, záda, srdce. Možná nemůžete spát. Nebo cítíte únavu, která nemá logické vysvětlení.

To nejsou chyby. To je zpráva. Volání o pozornost. O laskavost. O zpomalení.

Tělo je překladatel duše

Když už nevíme, co vlastně cítíme, tělo to ví. A když si dovolíme naslouchat, ukáže nám, co potřebujeme:

• pauzu,
• klid,
• změnu,
• pravdu,
• nebo jen prosté být tady a nic nedělat.

Nejde o to "opravit" symptomy, ale pochopit je. Položit si otázky jako:

• Co v životě neunesu – a kde mě bolí záda?
• Co se mi nechce říct – a proč mě bolí v krku?
• Před čím zavírám oči – a proč mě pálí zrak?

Tohle je začátek návratu k sobě.

Naslouchejte tělem. Pocítíte pravdu.

Pokud se vám duše odmlčela, neznamená to, že vás opustila. Jen potřebujete jinou cestu, jak se s ní spojit. Tělem. Dechem. Dotekem. Klidem.
Zeptejte se sám/sama sebe: Co mi tělo říká právě teď?
A pak jen buďte. A poslouchejte.